zeisig wrote:Já dávám přednost systému "chybně-správně" (týká se spisovné češtiny!).
Ale proč?, k čemu potřebuju naprosto jednoznačně určit, že tohle a tohle je spisovné, zatímco tamhleto v každém případě nespisovné? Abych mohla někoho v duchu známkovat? To přece není jako psaní y/i, jen jedno je správně, žádná druhá možnost. Já osobně jsem spokojená s tím, že i v rámci spisovného projevu si můžu vybrat; že kromě „spisovného“ existuje i „ležící někde na hranici spisovnosti; spíš přípustné; spisovné, ale ne doporučované“. (Mimochodem, jak se ti líbí třeba„tamhleto“ a „potřebuju“?)
Např.
Zájmena můj, tvůj, svůj mají (mohou mít) dvojí tvary pouze v nom. a akus.
(platilo jednoznačně do r. 1989 - viz PČP z oné doby)
Jak prosté. Nevidím žádný důvod, proč povolit tvar "tvojí", ale už ne "tvojeho".
No jo. Já zase nevidím žádný důvod, proč povolit delší tvary v prvním a čtvrtém pádu, a v ostatních ne.
To zavání diskriminací mužského rodu

.

Nejvyšší čas! Začneme s málem, ale časem se probojujeme dál. Jakto, že má mužský rod životnou a neživotnou formu, ale pokud jde o ženský rod, nikoho ani nenapadlo odlišit případnou životnost a neživotnost? Proč jsou ve slovnících přídavná jména vzoru „mladý“ uváděna výhradně v mužském rodu? Když se mluví o lidech obecně v jednotném čísle, je to v mužském rodu: „Každý, kdo tam přišel, to viděl.“ U několikanásobného podmětu má hlavní roli ve zformování přívlastku mužský rod.
Především to ale komplikuje původně jednoduché pravidlo. Kdo se to pak má učit?!
Hm, kdyby byla jako spisovná uznána zájmena „můj/tvůj/svůj“ jenom v krátkém tvaru pro všechny pády, bylo by to pravidlo ještě jednodušší. Komplikovanost mně nepřijde jako přesvědčivý argument, pokud ovšem není zbytečná. Ty si myslíš, že v tomhle případě je, mně se to tak nezdá. V každém případě tě ale nikdo nenutí používat ve tvojí spisovné řeči (nemohla jsem odolat

) ty delší varianty.